Ještě jednou Jiří Voskovec

Téma Voskovec bylo jedním z témat, které jsem si vybral pro svůj rozhlasový pořad na výstavě KDE DOMOV MŮJ, která byla v roce 1990 v Praze U Hybernů. Jmenoval se Setkání s Georgem Voskovcem.

Mimo jiné hovořil Jan Tříska z Los Angeles a Ljuba Hermanová, Zdeněk Petr a Jiří Suchý z Prahy. Postačil k tomu telefon propojený se sálem, aby vznikl báječný kontakt mezi lidmi v sále a hosty blízkými a vzdálenými. Na koho to slovo padne? Na Jana Třísku!

         "S Jiřím Voskovcem jsem se potkal v New Yorku, když jsem dostal svou první americkou roli. Pan Voskovec byl tak laskav, že se se mnou každý den po zkoušce učil. Probíral se mnou slovo za slovem a vysvětloval mi správnou výslovnost, protože moje angličtina byla tenkrát ještě chatrná. Říkal mi: Ničeho se neboj, protože lidská konverzace je nekonečná, ale role má jenom omezený počet slov a jakmile s tím projdeš od prvního do posledního, tak tím to máš vlastně z krku a už si nemusíš dělat žádné starosti. - Potom byla premiéra, která dopadla dobře a ke které jsem dostal od Voskovce krásný dopis tohoto znění:

Pátek 10. listopadu 78 New York City

Milý Jene,

         tak je to tu a ty jsi v tom. A je to báječný. Buď rozčilenej, ale jen do vstupu, pak zchladni jako kus ledu a uvnitř sálej ohněm pekelným. Ale ty to všechno víš a umíš a já budu jen klidně a pohodlně sedět a prožívat vášnivý divadlo. Proto jsem si Tě sem propašoval z Kanady, totiž spíš do týhle budovy k tomuhle šílenýmu Rumunovi. Nashle, líbá Tě Tvůj Jiří.

         Ten Rumun, to je režisér Andrej Serman, se kterým jsem se potom setkal po mnoha letech a o Voskovcově dopisu mu vyprávěl. Pak jsem dopis vytáhl ze šuplíku, abych mu ho ukázal. Serman mi řekl: Že se nestydíš. Já kdybych dostal takový krásný dopis od Voskovce, tak bych si ho nechal zarámovat. - A já se opravdu zastyděl a nechal jsem si nejen dopis, ale i obálku zarámovat. A teď mám obojí neustále na očích."

         Dalším hostem pořadu byl hudební skladatel Zdeněk Petr:

         "S Jiřím Voskovcem jsem se poprvé setkal po jeho návratu z Ameriky. Přijel později než Jan Werich a já jsem se s oběma seznámil vlastně skrze Jaroslava Ježka, jehož hudbu jsem měl rád od svých studentských let. Ježkovu hudbu jsem s dalšími kolegy instrumentoval pro orchestr Karla Vlacha. Vlach se logicky dostal do styku s Werichem velice brzy a brzy také nastala příležitost ke spolupráci. Takže jsem se zúčastnil i přípravy na obnovenou premiéru hry Pěst na oko, která byla v roce 1947, a ještě téhož roku v létě jsem se dozvěděl, že budu spolupracovat na premiéře amerického muzikálu Divotvorný hrnec."

         Jaký dojem na tebe Voskovec udělal?

         "Voskovec na mne vždycky působil jako nesmírně noblesní člověk. Elegantní, usměvavý a nikdy se nerozčilující člověk. Snad jedinkrát jsem ho slyšel při zkoušce na Divotvorný hrnec z režisérského místa trošku zakřičet, ale to byli opravdu jen jedinkrát. Ačkoliv se začalo zkoušet na podzim 47, premiéra byla záhy - 6. 3. 1948."

         Proč se Voskovec vrátil zpět do Ameriky?

         "Nevím, jestli má odpověď bude přesná, jde z mé strany o domněnku. V + W  se do Československa nevrátili proto, aby pokračovali v éře Osvobozeného divadla. Ostatně jedno politické divadlo tady už po válce bylo, a sice Divadlo satiry. Navíc politické poměry se nakonec vytvořily tak, že politická satira neměla zrovna na růžích ustláno. V + W přišli s úmyslem dělat muzikál, ke kterému ostatně položili základy hudebními komediemi už v Osvobozeném divadle. Například chtěli dělat hru i film Tmavomodrý svět o Jaroslavu Ježkovi, dokonce se na tom začalo pracovat. Jenomže oficiální postoj k Jaroslavu Ježkovi byl velice zmatený. Někteří ho považovali za člověka, který sice napsal pár pochodů, ale jinak byl údajně poplatný nějaké americké jazzové hudbě atd. Voskovce to posléze přestalo bavit, a tak se sebral a odejel do Paříže, kde dělal zástupce našeho kulturního atašé při OSN, a pak odjel do Ameriky."

         Telefonujeme Ljubě Hermanové, která ochotně vypráví:

         Když mi bylo dvanáct, tak jsem se do Voskovce zamilovala. Bylo to díky filmu Pohádka máje, ve kterém hrál jakýsi Petr Dolan - a to byl Jiří Voskovec, hrál tehdy pod pseudonymem. Osobně jsme se poznali v roce 1932, kdy se točil film Peníze nebo život. Tehdy jsem byla první rok u divadla (Národní divadlo - Bratislava). Dostala jsem telegram, jestli bych neměla zájem o jednu ze dvou hlavních dívčích rolí ve zmíněném filmu. Zájem jsem pochopitelně měla, udělala jsem zkoušku, a tak jsem se seznámila s V + W."

         Kdy ses s Voskovcem viděla naposledy?

         "To bylo, když režíroval Divotvorný hrnec. Potom jsme šli s Werichem do karlínského divadla a on se vrátil do Ameriky. Psali jsme si, dostala jsem od něho několik krásných dopisů. Bohužel, už je nemám, protože lidi jsou zlí. Dělali jsme kdysi s Františkem Filipovským a Milošem Nedbalem v Brně pořad o Osvobozeném divadle. Tam jsem nechala ty dopisy kolovat a při posledním představení je někdo zcizil. Dodnes mne to velice mrzí, protože to byly velice krásné a zajímavé dopisy. Posílal mi i fotky. Na jedné byl v roli Césara a napsal mi na ni i krásné věnování - napsal na své čelo, že se nechal schválně kvůli mně oplešatit, aby tam měl místo pro věnování."

         A co na závěr na téma Voskovec řekne Jiří Suchý?

         "Naše styky s Jiřím Voskovcem byly zvláštní. Jestliže však mám o nich vydat svědectví, pak musím říct, že jsem ho viděl na vlastní oči, když jel v autě okolo mne, a jednou, když hrál pro mne divadlo, poněvadž jsem si koupil vstupenku. Další styk byl pouze přes korespondenci. Vyměnili jsme si řadu krásných dopisů, tedy z jeho strany krásných, z mé strany byly spíš obyčejné. Jirka Šlitr se s ním znal, poněvadž byl tou dobou několikrát v New Yorku a navštívil ho. Já jsem s ním mluvil jen jednou v životě, a sice když jsem byl v Paříži a uvědomil jsem si, že nemám v hotelu odposlouchávaný telefon. Tak jsem se rozhodl, že mu zavolám. Povídali jsme si o životě, o Janu Werichovi a o všem možném. Ale jinak se náš styk odbýval pouze korespondencí. Začalo to tak, že jsem mu nejprve napsal obdivný dopis, na který mi velice zdvořile odpověděl. Když se s ním seznámil Jiří Šlitr, měl Voskovec možnost slyšet naše desky a vidět náš film. Pak jsme si začali psát intenzívněji. Posléze mi napsal překrásný dopis, který budu určitě někde publikovat, k smrti Jiřího Šlitra - nejkrásnější, jaký se dá vůbec napsat. Také mám plno dopisů z doby, kdy se uvažovalo, že by hrál v Praze nebo režíroval u nás v Semaforu Vestpocketku. To bylo v roce 1968 a naše jednání vzalo za své ze známých důvodů. Jednou jsem se ho ptal, zda by se někdy nechtěl podívat do Československa, a on odpověděl: "Ano, moc rád bych se podíval do Československa, ale muselo by to být tak, že bych přiletěl helikoptérou rovnou k nám na Sázavu v roce 1925." Tak to jsem mu při nejlepší vůli nemohl zajistit, takže z toho sešlo také."

         Jiří Voskovec se do Československa vrátil - bohužel až po své smrti. S kolika báječnými lidmi jsme se v uplynulých letech mohli setkat a s kolika jsme se minuli. Z jak malicherných důvodů.