Před mnoha lety jsem zachytil vyprávění Lubomíra Lipského o jeho dětství. Se smutkem z jeho odchodu vám ho nabízím. "... vždyť vy vypadáte docela k světu! A já si myslela, že jste spíš takový bublina,"
řekla Lubomíru Lipskému jedna babička v trafice.
To už tak bývá, že některé role poznamenávají herce i v civilním životě. Mnozí, kdož pamatují Lubomíra Lipského jako dědu Potůčka, se diví, proč nechodí po ulici s fajfkou, jiní v něm hledají poručíka Borůvku, zkrátka každý v něm vidí někoho jiného, nějakou jinou roli.
"Já si toho moc z dětství nepamatuji, ale živě si vzpomínám na jednu humornou historku. Bylo mi asi pět let a byl jsem poslán přes náměstí pro mléko. Šel jsem, hvízdal jsem si a z rozvernosti jsem si narazil na hlavu hrnec. Když jsem přišel do mlékárny a chtěl jsem mléko, prodavačka řekla: "Tak si hezky ten hrnec sundej..." Jó, to se jí řeklo, ale hrnec nechtěl dolů. Prodavačka mi chvíli pomáhala, ale hrnec nepovolil. "Co se dá dělat," řekla, "jdi hezky domů, ať ti ho doma sundají." To už mi hrnec spadl přes oči a domů jsem se dostal jen díky dobrým lidem. Maminka byla určitě hodně překvapená, ale brzy přešla k činům a začala táhnout. Hrnec však nevytáhla. Bylo to jako v té pohádce o dědově řepě. Přišel otec a šel na to s fortelem. Hrnec držel jako ulitý. Nakonec poslali pro klempíře. Já brečel. Zajímavé je, že jakmile klempíř přišel, uši mi nějak splaskly a hrnec pustily dobrovolně. Ale pro mléko jsem už nešel...
Bydleli jsme na náměstí v centru Pelhřimova. Samozřejmě, že jsme jako všichni kluci válčili. Nejvíce s kameňáky, což byli kluci, kteří bydleli za kamenným mostem. Střediskem našich rejdů byly sady. Scházeli jsme se v kuželníku zahradní restaurace.
Později jsme měli partu asi pěti kluků a sbírali jsme autogramy. Psali jsme si o ně do celého světa. Nasbírali jsme asi tisíc podpisů: Einsteina, Chamberlaina, Chaplina, Uptona Sinclaire, Sinclaire Lewise, Thákura, Nezvala, Horu, Halase, Langra... no všech tisíc z hlavy nevyjmenuju. Tato záliba nás pochopitelně stála hodně peněz. Abychom měli na známky, stali jsme se dopisovateli krajského tisku. Psali jsme tam různé lokálky. Jelikož se v Pelhřimově moc nedělo, tak jsme si vymýšleli, Třeba: "Rolníkovi J.P. z H. se narodilo tříhlavé tele. Je zdravé a všeobecně se očekává jeho další vývoj. Další zprávu podáme..." A tak podobně.
Také jsme si založili divadlo na půdě. Chodili na ně i dospělí, od kterých jsme vybírali příspěvky na výrobu kulis; malovali jsme je ovšem sami. Pamatuji se na jeden svůj výstup, kdy jsem měl jako čert seskočit shora na jeviště. Skok se povedl. Strhl jsem při něm - za všeobecného veselí - kulisy.
Hry jsme si psali také sami. Byla to dobrá parta - můj brácha, Jirka Lír, bratři Böhmové (ti za války zahynuli v Osvětimi). Sami pro sebe jsme hráli takovou zvláštní hru, při které jsme se rozsadili a soutěžili, kdo koho rozesměje. Ten, kdo se při produkci toho druhého rozesmál, musel dát fant. Dovoleno bylo všechno, kromě lechtání.
Na prázdniny jsem jezdil do rodiště své matky. Byla to malá vesnička, asi osm čísel, Rybníček se jmenovala. Tam mě nutili jezdit na koni. Strejda mě vyhodil do sedla a já přepadl druhou stranou dolů. Kůň začal jančit a já zažil okamžiky hrůzy, když jsem nad sebou viděl koňské břicho a vedle sebe tančící kopyta. Od té doby - až dodneška - se koní bojím.
Chodívali jsme také na houby. Babička nás učila, že když se vchází do lesa, musí se říct: "Pozdrav pánbu, lese, pánbu budiž našim spomocníčkem." A když jsme zaslechli v lese straku, muselo se třikrát plivnout přes pravé rameno a bez zabreptání říct: "Strako, pfúj, pfúj, pfúj; na naše štěstí, na tvoje neštěstí, na naše štěstí, na tvoje neštěstí, na naše štěstí, na tvoje neštěstí." Kdo se zabreptal, tomu se něco nedobrého mělo přihodit.
