Bylo nebylo, byla jedna kaplička v půvabné vesničce Bučina na Šumavě. Kdysi tam stávalo pár domků a hotel. A také zmíněná kaplička svatého Michala. Z Bučiny vedla pohodlná silnička do německého městečka Finsterau a tak nebylo divu, že kaplička byla u německé části obyvatelstva oblíbená. Pak přišla válka, Němci nás obsadili, pak válka skončila a my využili práva vítězů a Němce jsme vyhnali. Pak jsme mezi sebou vytyčili hranici v podobě ostnatých drátů, drátěných plotů nabitých elektrickým proudem a zátarasů.
Ivan Rössler
A protože hranice "nie korzo," jak mnohem později zdůraznil dr. Gustáv Husák, a protože by se v domech, ale i v kapličce mohli skrývat ti, kteří se rozhodli k návštěvě Finsterau bez požehnání úřadů, byly domy i s kapličkou srovnány se zemí. Podobně dopadly i jiné vesničky podél hranic. Zmizely domy, školy, hřbitovy, zmizel život. Občas jen zaštěkl pes anebo samopal, to když se někdo přece jen pokusil přes hranici dostat. Ostatně na Bučině je nejen kousek hranice, ale i kousek zbořeniště domu jako památka na totalitní období našeho života.
Němcům se po kapličce ale náramně stýskalo, tak si její kopii postavili znovu ve Finsterau. Když minete kostel a budete se držet vpravo a vyjedete malý kopeček, uvidíte naprosto stejnou kapličku, která stála v Bučině. Je hezké, že hned poté, co byly odstraněny dráty z hranic a hranice se staly korzem, objevila se další kopie kapličky na Bučině a dokonce se tam začal rekonstrovat hotel Pešlova chata, který už druhý rok vypadá, že by mohl být každou chvíli otevřen.
Bučina zase ožila, ale ve Finsterau chcípl pes. Ještě loni tam byl penzion, kde jste se mohli senzačně najíst. Letos nám majitelka oznámila, že mají zavřeno, protože je málo turistů. Zato na Bučině, na Kvildě, v Horské Kvildě a dalších vesnicích nádherné Šumavy to žije. Díky silničkám, které tam vznikly pro gazíky pohraničníků, máme nejrozsáhlejší síť cyklistických cest. Šumava letos praskala ve švech a stala se zlatým dolem. Na Bučině sice občerstvení ještě nenajdete, ale sjedete-li na Knížecí pláně, můžete hodovat do sytosti. Kapličky z Bučiny tedy máme už dvě, a pokud zelení dovolí, ožije snad i zbytek Šumavy a obnoví se další a další budovy tak, jak tomu bylo před lety.
Zatím ale máme díky ochranářské politice mrtvý les, který na okolních kopcích vypadá jako bodliny zdechlého ježka. Příroda si pomůže, ale kdo se na to má koukat. A bude zázrak, když se podaří obnovit historii Šumavy a navrátit jí původní, námi v padesátých letech zničené, vesničky, které k ní neodmyslitelně patří. A to více než Bakalův pomník v Modravě. Stačí zalistovat v desítkách obrázkových knížek, které naleznete ve všech informačních centrech.
S nostalgií vzpomínám na Bernské Alpy, kterými se prohání železnice. Klidně projede Eigerem a Mönchem, aby vystoupala do nejvyšší evropské stanice na Jungfraujoch. A Švýcaři klidně vytesali v Eigeru okna (zasklená!), abyste se mohli na jedné straně pokochat pohledem na údolí a na straně druhé na ledovec. Asi tam zelení jsou málo zelení anebo se Švýcaři lépe naučili zacházet se svojí přírodou.
